Trantor the Last Stormtrooper

Když se v osmdesátých letech na obrazovce objevil poslední voják, předpokládal jsem třeba vesmírný epos. Místo toho dostanu plošinovku, kde se pohybuji po jednotvárných tunelovitých úrovních a střílím na cizince. Trantor the Last Stormtrooper je přesně tou hrou, která si sama nevěří, jaké má jméno.

Jde o klasickou arcade plošinovku z MS-DOSu, kde řídím vojáka postupujícího vpřed skrz industriální prostředí. Cíl je prostý — projít úroveň, porazit nepřátele, sehnat si zdraví a jít dál. Zasazení se točí kolem jakési futuristické vojenské operace, kde se střetáváme se zbrojiteli a hmyzem, který na první pohled vypadá jako kostrbatě kresleného mimozemšťana. Svět hry tomu, aby viděl nějakou koncepci, nemá.

Ovládání je přímočaré — pohyb doleva, doprava, skok a střelba. Pistole střílí dozadu i dopředu, což je aspoň praktické. Energie se léčí, mundiční se sbírají. Není to ani těžké, ani obzvlášť zajímavé. Úrovně terčují rozměr — chvíli tu strávíš, pak je konečně překonáš. Grafika pár barev na černém pozadí přitom užírá hráčovu trpělivost jako permanentní režim psího nudy. Zvuk? To ani nemluvme, pípnutí jsou spíš varovné signály, že si hra chce tvé pozornosti.

Trantor byl jednou z těch her, které se ztrácely v černobílých kopiích katalogů a nikdo si je příliš nepamatuje. Nebyla zále dobrá, aby stála za cokoliv, ale ani špatná natolik, aby ji všichni znali a smáli si jí. Jen existovala, táhla se po žábrách a postupem času ji pohltila zapomenutost.

Dnes má svou niku jen v retroobjednávce retrogamingu. Pokud hledáš autentickou zkušenost z doby, kdy bylo všechno pixelované a nuda byla normou, máš ji tady. Není to hra s něčím zajímavým na mysli, je to jen hra. Hra, která dělá to, co má, a nic víc.