Wizard's Lair

Když se ve Wizard's Lairu dostaneš do místnosti s padajícími klecemi a nemáš na to správné kouzlo, prostě je po tobě. Nula milosrdenství, nula animací, jen ohlušující pípání a reset.

Wizard's Lair z roku 1988 je dungeon crawler na MS-DOS, kde hraješ průzkumníka, který se prokousává patry podzemního paláce. Sbíráš zbraně, učíš se kouzla, střetáváš se s netvory a hlavně — hledáš cestu ven. Nic složitého na papíře. Ve skutečnosti se ale jedná o jednu z těch her, které tě na každém kroku chytají za vousy.

Hraje se to v pohledu první osoby, podobně jako Wizardry, ale v mnohem skromnějším provedení. Máš textové rozhraní, kreslené mapy a jednoduché sprity netvorů. Ovládáš směr, útočíš, hledáš předměty. Hra neplýtvá ani jedinou animací — všechno je načmárané, hranaté, účelové. To by mohlo být v pořádku, jenže chování těch netvorů je zvláštní a nepředvídatelné. Někdy stojí a mumlají si do vousů, jindy tě obklíčí a ty už se z toho nedostaneš. Kouzla jsou pomalá a drahá na manu, takže raději stojíš a mlátíš mečem, i když víš, že tě to stojí zdraví.

Wizard's Lair se v té době těšil malému kultu, protože nabídl něco, co se tehdy nevidělo každý den — atmosféru ponuré beznaděje. Není to příjemná procházka. Je to chuť krve, která tě občas chytne nečekaně. Na obrazovce máš jednoduché čáry a čísla, ale v hlavě si buduješ svou hru. To je síla těch starých věcí — tvůj mozek si domyslí, co hra schválně nenakreslila.

Dnes sedne těm, co si pamatují dungeon crawlery bez GUI a bez vodění za ručičku. Když si ji zapneš v emulátoru a bez spěchu ji prozkoumáš, zjistíš, že je trnitá, ale poctivá. Není to nejlepší prvotina svého druhu, ale má v sobě něco, co ti zůstane v hlavě dlouho po tom, co ji vypneš.