Star Trek- The Last Generation

Postupně jsem si uvědomoval, že tohle není obyčejná textovka. Star Trek: The Last Generation z roku 1988 je totiž text adventure, který tě nechá řešit diplomatické a taktické situace místo střílení do všeho, co se hýbe. Najdeš se v sedačce kapitána během mise, kterou budeš ovládat psaním příkazů v příkazovém řádku.

Jako text adventure lze obvyklě jít jen kupředu — chceš najít řešení, zadáš příkaz, hra ti odpovídá. U Trekkovy mise jde o kombinaci průzkumu vesmíru, komunikaci s posádkou a řešení diplomatických incident. Máš představu, co chceš udělat, a snažíš se najít slova, která hra pochopí. Není to skvělá grafika ani slyšet hvězdné motory — jen text, chyba a nový pokus.

Mechanika je čistá osmdesátkářská. Píšeš „jdi na můstek", hra ti vypráví, co vidíš. Chceš komunikovat s mimozemšťanem? Zadáš příkaz. Špatně formulovaný příkaz znamená nepochopení nebo chybu. To vytvářelo přirozenou frustraci — nikoli ze hry samotné, ale z nutnosti angličtiny a intuitivního hádání syntaxe.

V dnešní perspektivě je tohle zbytečné trápení. Hra není dostatečně psaná na to, aby tě zaujala jako interaktivní fikce, a není dost mechanicky zajímavá na to, aby špatná ovládatelnost byla příjatelná. Přesto měla svůj účel — byla to fanouškovská záležitost a ukázala, co je možné s DOS-kou a příkazovým řádkem.

Dnes ji najdeš v emulátorech. Je to spíš historický kousek než zábava. Kdybyś chtěl poznat, jak vypadaly vědeckofantastické hry v osmdesátkách bez rozpočtu na grafiku, můžeš si ji zahrát. Ale přepínač mezi Star Trékovi série v počítači a tímhle textem je právě ten, že když hra nemá grafiku, musí mít psaní jako diamant — a tohle jej postrádá.