Rompe Muros

Při startu se objeví černá obrazovka,几ka čar kódu a pak se to zastaví. Takové bylo moje první setkání s Rompe Muros — a bylo to přesně to, co bych od roce 1989 vydané hry z doby, kdy dosové emulátoři ještě neměly spoustu workaroundů, čekal. Jméno znamená „Rozbíjač zdí" a o nic méně je to přesně to, do čeho ses pouští.

Jde o jednoduchou arkádní hru, kde máš postavu — malého panáčka — a tvým cílem je projít bludištěm, které se skládá z překážek a povinně se musíš prokousávat různými vrstvami mapy. Grafika je to prazvláštní, bílé čáry na černém pozadí, tečky co jsou nepřátelé, a tvůj cíl: dostat se z jedné strany na druhou bez toho, aby tě chytili. Ovládání je přímočaré — šipky, a jdeš. Prostě. Bez dramatického nastavování joysticků nebo cyklování přes konfiguráční menu.

Co dělá hru v podstatě zahratelnou, je její neurvalá jednoduchost. Nejde o Pacmana s jeho strategií. Nejde o Tetris s jeho tempatem. Je to prostě bleskurov: jednoduché pohybové logiky, jednoduché chování nepřátel, jednoduché pravidlo — dojď na druhou stranu. Zestárlo to špatně hlavně proto, že nikdy nebylo nijak poutavé. Byla to tréninková hra pro Commodore a ty méně obsazené počítače — něco na zahřátí prstů nebo když člověk koukal, co to vlastně ten počítač umí.

Dnes, upřímně, si ji vezmeš jedině z nostalgie nebo z tužby vidět, co vůbec tehdejší tvorci zkusili. Sama o sobě nemá žádné geniální mechaniky, žádné twisty, co by tě dostaly. Je to horko těžko digitální ekvivalent papírového bludiště z dětské knížky — něco, co dělá čas lépe všechno ostatní.

Pokud tě zajímá, jak vypadala prvoplánová tvorba na počátku devadesátek, nebo zkrátka sbíráš dosové raritky, zkus to. Emulátory ji zvládnou a je krátká. Ale neočekávej zážitek, který by ti změní pohled na věc. Jde o relikvii, ne o poklad.