Střely létají všude, ty skáčeš po bílé síti a snažíš se nepřijít o všech pět životů najednou. L-Man z roku 1996 je jednoduchá hra pro DOS, která kouká na svět, jako by ji pořád držela stará pacmanovská mánie, ale s novou parádou — střílením. Není ani moc jasné, kdo to všechno vymyslel; hra se prodávala spíš tiše, mezi stovkami ostatních freewarů a sharewarů, které tehdy kolovaly na disketách a BBSkách.

Vedeš malého panáčka po bílých cestičkách herního pole a chceš sebrat všechny zářivě zbarvené kuličky či políčka, která na tebe čekají. Zároveň tě pronásleduje několik nepřátel, kteří si dělají z tvého života peklo. Klasika. Jenomže tady máš pistoli — když stiskneš tlačítko, střílíš do směru, kterým se pohybuješ. Není to přesné ani nijak ničivé, ale je to tam.
Ovládání je spartánské — šipky pro pohyb, mezerník nebo něco podobného pro střelbu. Hra není pomalá ani rychlá, prostě je. Některé levely jsou muka — nepřátelé se množí a mapa se mění v peklo střel a blesků, které létají ze všech stran. Střelbou se to ale moc nezlepšuje, spíš jen zpestřuje. Grafika je minimalistická, zvuk něco mezi psaním na psacím stroji a syčením starého televizoru. Nic, co by vás ohromilo, ale v devadesátkách to prostě patřilo k věci.
L-Man se moc neuchytil. Je to dobrý příklad toho, jak vypadal průměrný arkádový pokus v době, kdy indie scéna ještě neměla jméno. Zajímavá myšlenka — přidat střelbu do Pacmana — ale bez pořádného dopracování se z ní nic slavného nestalo. Hra je funkční, není v ní žádná katastrofa, ale není v ní ani důvod ji zbožňovat.
Dnes je to kuriozita. Když si ji zahraješ v prohlížeči přes emulátor, zažiješ zvláštní pocit — něco povědomého, ale zároveň cizího. Není to špatně strávený čas, ale ani tě to nenadchne. Je přesně tím, čím se zdá být — starým pokusem z devadesátek, který měl srdce, ale chyběla mu duše.