FIDO

Když jsem poprvé spustil Fido, čekal jsem něco jako Pac-Mana nebo Bombermana. Ale ne — tady střílíš. Jednoduchá arkáda z doby, kdy se počítače ještě nazývaly počítače a ne „zařízení", kde jde o to přežít co nejdéle a nasbírat body, nic víc.

Hrál jsem postavu, která se pohybuje po herní ploše a snaží se vyhýbat nebezpečím — hlavně nějakým létajícím nepřátelům. Střílení funguje do všech osmi směrů, což bylo v devadesátkách na MS-DOSu standard jako kdysi v Galaze střely nahoru. Hra se postupně zrychluje, nepřátelé se množí, a tvůj prostor pro manévr se zmenšuje. Jednoduché, občas frustrující, ale přesně takové, jaké měly být arkády — aby tě poslaly do háje bez emocí a bez výmluv.

Grafika je pixelová, skromná — barvy, co jich DOS zvládl. Zvuk typický pro dobu: pípání při výstřelech, pípání při zásahu. Nic, co by ti zůstalo v hlavě po týdnu, ale pro dvacet minut hraní stačilo. Ovládání je responzivní, což je u arkád rozhodující; pokud by se postava nehýbala přesně jak chceš, hra by byla neherní.

Fido je právě taková hra, kterou si vezmeš na chvíli a zapomeneš na ni. Není to klasika jako R-Type nebo Defender. Ale není to ani průšvih — je to férová arkáda bez chytrých triků, bez časových limitů na zbytečnosti, bez pixelartového flaflu. Prostě: hraj, sbírej body, zemři, zkus znova.

Dnes? Spíš nostalgie než zábava. Pokud máš rád ty nejjednoduší střílečky bez příběhu a bez okolků, Fido v prohlížeči pár minut bavit bude. Očekávej ale arkádu, která není ani překvapivě dobrá, ani překvapivě špatná. Čistý průměr z doby, kdy průměr znamenal stále slušnou zábavu.