Fantasy

Když se spustí úvodní obrazovka a začne cvrkat ten primitívní beeper, víš hned, že tě čeká něco staršího než sám čas. Fantasy z roku 1988 je arkáda, která se nenamáhá žádnou zápletkou — jsi tady jen proto, aby ses poháněl dál a dál, stále vyšší a vyšší.

Jde o typickou jump-and-run arkádu, kterou znáš ze spousty DOS her té doby. Pohybuješ se po plošinkách, skáčeš přes překážky, sbíráš věci a vyhýbáš se nepřátelům. Není tam příběh, není tam hlubší smysl — je to prostá a přímá zábava, která stavěla na jednom principu: tvoje reflexy proti programátorům. Hra ti dá pár jedno- a dvoubarevných levelen, které se postupně komplikují, a dává ti čas si zapamatovat, kde jsou špiky, kde jsou patenty a která chvíle je správná na skok.

Ovládání je základní — pohyb a skok, nic navíc. To je fajn, protože technicky to zvládneš hned. Jenomže samotná hraní? To už je masakr na trpělivost. Arkády z osmdesátkům nikdy nebere za rozum, že hráč je smrtelný a unavitelný. Fantasy tě zastřelí opakovanými chybami, nemilosrdnými odpočty pokusů a pocitem, že když jsi se tenkrát posunul na level osm a pak neuspěl, začínáš od nuly. Pokud jsi byl zvyklý na arkády osmdesátek, to tě nezastaví — pokud ne, bude to frustrující.

Historicky je to spíš kuriozita. Neměla vliv, neměla charakter, který by ji vyčlenil z davů podobných her. Grafika je funkční, hudba je funkční, mechanika je funkční. Vše je prostě... průměrné a někdy už trapné — ta stylizace postaviček, ty pohyby bez tuhle grácií, která později přišla s modernem.

Dnes je to spíš případ pro archeology. Zkusit si ji můžeš v prohlížeči, když máš náladu na čistou dávku devadesátkové frustrace bez omaluvy, bez retro-chic zbytečností. Ale upřímně? Existuje dneska lepších cest, jak si užít arkádní zábavu. Fantasy je spíš návštěva v muzeu než hra, kterou si vezmeš s sebou.