EGAWHEEL

Kolečko, které se chce být hrou, ale spíš připadá jako technologická zkouška trpělivosti. EGAWHEEL z roku 1987 je po první sekundě jasná věc: zobrazovací zázrak tehdejších displejů, kterému chyběl důvod k existenci.

Jde o puzzle, kde rotují barevné segmenty na obrazovce a tvým cílem je skládat je do správných pozic. Nic dramatického — pomaluješ se kurzorem, klikáš, kousky se otáčejí. Teoreticky to znní jako relaxační hraní, prakticky to je nudota zabalená do EGA grafiky, která sice třpytí osmašedesáti barvami, ale to nestačí na to, aby hru zachránilo.

Ovládání je jednoduchý problém — funguje, nebrání ti to hrát. Ale mechanika sama o sobě nemá žádný punch, žádný moment, kdy by ses nadechl a řekl si: „Hele, to je fakt dobrý." Nejdřív si myslíš, že zápasíš s náročností, pak si uvědomíš, že zápasíš s nudou. Puzzle se řeší metodou pokus-omyl, bez eleganční logiky, která by ti dala návyk jít na další level.

V sedmdesátých a osmdesátých letech to byl typ věci, který se dělal kvůli tomu, že se dalo — technologie dovolovaly barevný obraz, tak se vytáhl nějaký mechanismus a zabalilo se to do něj. EGAWHEEL je přesně tohle. Není to špatné, je to jen zbytečné. Během čtvrt hodiny člověk pochopí, co se děje, a během dalších čtvrt hodiny jej to už nebaví.

Pokud máš chuť na puzzle a nevadí ti, že jej zaženeš za pět minut, tady je místo. Ale pozor — to není kompliment. Dnes už existují stovky lepších způsobů, jak si zahnat nudu s logickými hrami, a EGAWHEEL patří spíš do muzea kuriozit než na hrací seznam.