Calimero II

Když jsem v devadesátkách poprvé viděl na obálce tu černou slepici s velkýma očima, věděl jsem, že to bude něco divného. Calimero II na DOS-u byl přesně takovýhle ostrý a beztřídní kousek — plošinovka bez zábran, která se neusnažila být roztomilá pro všechny, ale šla si svou cestou.

Hraje se za malého černého kuřáte Calimera, který se prodírá barevnými světy narvácenými do omezené palety čtyřicetpětistovky. Cíl? Sbírat věci, skákat po platformách a snažit se nedostaveníka nepřepadnout — klasika z devadesátek, kdy se žádný scénář nevysvětloval a hra prostě začala. Úrovně nejsou nijak rozlehlé, ale nejdou se hrát na autopiloitu. Každá vyžaduje minimálně soustředění.

Mechaniky jsou přímočaré až surové. Skák, sbírání, střet s nepřítelem tě vrátí na start levelu. Žádné hádankování, žádná hlubší hra s mechanikou — jen čistá ruční zručnost a schopnost plánovat trasu třeba o tři skoky dopředu. Ovládání je responsivní, což oceníš zvlášť u později těžších úrovní. Na počítači z roku 1995 to muselo běhat slušně, a dnes v emulátoru je to vcelku hladké.

Dnes si ji člověk zahraje buď jako kuriozitu („Jak vypadala hra se slavnou kreslené postavičkou?"), nebo jako případ, kdy se vznik původního díla rozhodl pronásledovat i devadesátkové digitální světy. Hra není špatná, ale není ani nezapomenutelná. Je to jen pracovitá plošinovka, která si svých několik hodin zahrání a pak zmizí z mysli.

Kdo si ji dnes zahraje v prohlížeči či emulátoru? Sběrač dos-ovských her, fanoušek retro plošin bez emočních přívěsků a ti, co chcete vidět, jak to vypadalo, když se licencované postavičky dostaly do her pro domácí počítač. Jinak je to spíš dokument z doby než musthave zážitek.