Line123

Někdo ti dá tužku, papír a tři body. Propojíš je tak, aby tvořily čáru, a myslíš si, že je to jednoduché. Line123 tě chytne za vlasy a ukáže ti, že nemáš ponětí.

Jde o DOSový puzzle z počátku devadesátek, kde máš na hrací ploše rozesety číslice a prázdná pole. Tvůj úkol: propojit body tak, aby se jejich čísla sčítala do zadaného součtu. Začneš s nějakou tou jednoduchou úlohou, pak přijde druhá, třetí, a najednou už to není jen spojování pár bodů — je to maraton logiky a geometrie dohromady. Plocha se zvětšuje, čísla jsou rozházená čím dál nepříjemněji, a ty najednou pochopíš, že skoro každý tah zvyšuje složitost těch zbývajících.

Hraje se to myší nebo klávesnicí — kurzor propojuje sousední pole a všechno se děje v poměrně ostrém tempu. Není tu animace ani velké efekty; je to čistá skládanka bez ozdob. Přitom je to až hypnotické. Vyřešíš jednu úroveň za pět minut a řekneš si, že si dáš další, protože bude stejná. Není. Každá úloha je postavená trochu jinak a vzorec, kterým jsi řešil tu minulou, teď prostě nefunguje.

Hra dnes působí jako artefakt z doby, kdy nebyla vždy potřeba explozivní grafika a soundtrack, aby tě něco udrželo u monitoru. Line123 není nejkrásnější, ale má tu samou hypnotickou kvalitu jako Sokoban nebo první Tetris — je z ní cítit snaha, kterou do ní tvůrci vložili, i když o nich nevíš skoro nic.

Zahrát si ji dnes stojí za to, pokud tě baví, když mozek pracuje bez zbytečného přemlouvání. Není to hra, která by tě lákala vzhledem nebo příběhem; bavit tě bude jen to tiché zadostiučinění, když skládanka najednou zapadne do správné polohy.