BipBop III

Kdo by čekal třetí díl nějaké slavné série, zajeď si to ze streamu. BipBop III je tiché svědectví o tom, jak se na počítačích hrály arkádovky, když se grafika postupně vymykala kontrole a autoři si prakticky nevěděli rady. Třída PC v hranicích DOS-ového operačního systému se v devadesátkách točila kolem toho, co má jednotlivec doma – a zvučné jméno zajistit nemuselo vůbec nic.

Hraje se to jednoduše: přesouváš si fialový či modrý kostičku po poli, sbíráš to, co patří tobě, vyhýbáš se tomu, co patří soupeři nebo se snaží zabít tě. Logika, něco jako Boulderdash, jen bez přitomnosti. Úroveň se skládá z překážek, vybuchujících střepin a odpočítávajícího času – čím víc stoupáš, tím méně času máš, tím více věcí chce zabít tvoji postavu. Ovládání funguje, není na tom nic špatného. Kostička se pohybuje tak, jak od ní čekáš.

Jenže zábava mizí poměrně rychle. Průměrně po páté úrovni si uvědomíš, že tě už nic netáhne dál. Grafika je v pořádku pro rok 1993, nic víc – kostičky, jednobarevné pozadí, žádná výrazná osobnost. Zvuk existuje, ale nechceš ho poslouchat víckrát než je nutné. Nejedná se o hru, která by měla něco na sobě; jde o hodinový či dvouhodinový časokousek, který měl leckterou osobu zabavit v domácnosti, která nemohla mít Dyna Blaster či podobné pevné arkandy té doby.

BipBop III se pamatuje jako součást tehdejší záplavy jednoduchých her – ne proto, že by byla špatná, ale proto, že její jednoduchost nebyla novinkou. Ani v devadesátkách. Kopírování principů, které fungovaly na Atari, bez vymýšlení ničeho nového. Její existence měla smysl kdy – není jím už dnes.

Dnes jí zkoušíš v prohlížeči, otvíráš jí úroveň či dvě a zavíráš ji se stejným pocitem, jako když stlačíš rozbalený Nestlé nugátový bonbon: bylo to, ale nic ti to nedalo. Stojí za to vidět, jak se jednoduchý herní design ztrácí skrz obsesi pouhým přidáváním obtížnosti místo vymýšlení nových řešení. A pak můžeš jít dál.