Argh

Když ti při startu hry na černé obrazovce začne ječet MIDI hudba a kulatý chlapík se rozběhne sem a tam bez viditelného důvodu, víš, že máš před sebou něco specifického. Argh je taková ta typická devadesátková podivnost — hra, kterou si dnes nikdo nepustí z vlastního přesvědčení, ale když na ni narazíš, koukáš a koukáš.

Jde o plošinovku s hlavolamy. Tvoje postava se snaží projít jednotlivými obrazovkami plnými překážek, padajících kvádrů a mechanismů, které mají na sobě napsáno „pozor, v tomhle je chyták“. Je to víceméně bludiště na každé obrazovce, kde přehodíš nějakou tu páku, skočíš přes zeď a snažíš se nezemřít. Časový limit ti běží v pozadí. Grafika je klidná — spíš technická než hezká, postavy a předměty jsou jasně čitelné, ale žádných efektů se nedočkáš.

Hraje se to jednou v klidu, podruhé s frustrací. Fyzika skákání je taková ta DOSová — nejde tu o ovládání jako třeba v Prince of Persia, ale o dedukci. Najedeš na pozici, zkusíš skok, buď to vyjde, nebo ne. Pár úrovní projdeš v klidu, pak narazíš na místo, kde si nejsi jistý, a zkoušíš to pořád dokola. Zvuk? Pískání a pípání. Nic, co by tě chytlo za srdce.

Argh v současnosti existuje spíš jako podivný artefakt. Není to klasika jako Lemmings, ale ani není tak špatné, aby se to připomínalo jako kuriozita. Je to hádanka sama o sobě — kdo to dělal, jak na to přišel, proč to vůbec vzniklo. Působí to spíš jako vědecký experiment než jako zábava.

Dnes ji zahraješ jedině v prohlížeči přes emulátor, a pokud tě baví lámat si hlavu nebo sháníš něco divného, co ještě neznáš, je to správná volba. Ukáže ti, jak do toho lidé tenkrát šli bez jasného plánu. Jinak si vezmi spíš něco s osobitější tváří.