SpinWall

Otáčej čtvercem a střílej. To je všechno, co SpinWall nabízí, a přesně tolik stačí, aby se to dalo hrát o pauze v práci.

Jsme v roce 1989, IBM kompatibil, displej teprve zvládá barvy slušně, a někdo si řekl: vezmu jednoduchou myšlenku a uvidím, co z ní bude. Výsledek je něco mezi Asteroids a Breakoutem. Střed obrazovky, tvůj čtverec se otáčí kolem něj a ty střílíš na věci, které létají po obvodu. Úhel měníš tím, že čtvercem rotuješ — primitivní nápad, ale bez něj by to bylo nudné.

Mechanika je bez zbytečností. Střílíš do nepřátel, ti se rozpadají, a když něco vybouchne poblíž středu, srazí tě to z dráhy a padáš. Tři životy, žádné bonusové úrovně ani vložené střílečky — je to prostá smyčka: kolo za kolem, pořád stejné, s občasným navýšením náročnosti. Ovládání sedí přirozeně, s klávesnicí to jde bez zádrhelů. Zábava vydrží tak pět minut, pak víš, co se bude dít, a není důvod se vracet.

SpinWall vznikl v době, kdy sis pod pojmem „počítačová hra“ mohl představit složité systémy a žánrové hybridy. Místo toho dostaneš skromnější nabídku. Není na tom nic špatného — je to férová arkáda, která ví, co chce, a to také nabízí. Jen to není věc, kterou by si dnešní hráč dlouho pamatoval.

Dnes je to v prohlížeči spíš kuriozita. Když se v tichosti nudíš u mailu a chceš si na chvíli ověřit, jak se tehdy hry dělaly, SpinWall patří do kategorie „stáhni, zahraj deset minut, vypni“. Netřeba od toho nic čekat, ale překvapení, že to funguje, je docela příjemné.