Sauro

Někdy není potřeba žádný úvod. Sauro ti dá šipku do ruky, domeček na zvrat obrazovky a čekání. Čekání hlavně. Čekání, až uteče čas z devadesátek a zjistíš, že tahle hra byla asi chyba vzdělávacího disku s edukačním software.

Jde o point-and-click adventuru, kde ovládáš postavičku na klipy připomínající spíš animaci na školení zaměstnanců než průmyslový titul. Zasazení kolem nějaké dinosauří záhady — alespoň to napovídá název — ale detaily se ztrácejí v paměti překvapivě snadno. Cíl je klasický: sbírej věci, mluvit s postavami, řeš logické úkoly a postupuj v příběhu kupředu. Standardní point-and-click ekonomika na minimalistické úrovni.

Jenže hratelnost ji zadusí hned od začátku. Hra se nehne. Doslova. Animace jsou neskutečně pomalé, pohyb postavy má rychlost staré paní na nákupech. Čekáš, až postava dojde z jednoho konce obrazovky na druhý, jako by se podruhé rozmýšlela, jestli tam vůbec chce jít. Dialogy visí na obrazovce, klikací prvky se někdy těžko hledají, a vůbec se nemáš chuť k dalšímu poklepu.

Jaká byla v téhle hře ústava? Těžko říct. V polovině devadesátek se takové tituky objevovaly převážně na vzdělávacích discích v základních školách. Aby dítě pozorně čekalo. Chápalo evoluci. Učilo se číst anglicky. To vše v tempu, v kterém by se starší počítač nezbláznął. Sauro se teď nečetl v žádné legendě ani v paměti, ale jako právě zmíněné edukační kvítko stojí jinde.

Dnes si ji zahrát znamená se kouknout do starého albuma a říct si: ano, takovéhle věci se vraždily čas v osmdesátkách a devadesetkách. Není to zábava, je to artefakt. Chceš-li si připomínat, jak pomalu běžela hra na starém 486ce, je tohle místo určené. Jinak si raději vezmi něco jiného — cokoliv jiného.