Quest - The Dungeon Escape

Černá obrazovka, bílý text, kurzor čekající na příkaz. Quest – The Dungeon Escape je textová adventura z devadesátek, která předstírá být něco, co není. Chce být hrou, ve skutečnosti je to spíš interaktivní kniha bez ilustrací, kde se nudíš dřív, než si uvědomíš, co se děje.

Jsi uvězněn v nějakém dungeonu – víc detailů hra nechce prozradit. Tvůj cíl je uprchnout. Jak? Psáním příkazů. Podíváš se, zvednuš věc, zapálíš svíčku, mluvíš s postavou. Všechno pomocí textových instrukcí, které hra povoluje nebo zamítá. Je to klasická textovka, jaké vznikaly od osmdesátek, jenže bez osobitosti, bez atmosféry a bez důvodu, proč bychom ji měli hrát.

Hra ti neřekne, jestli si zadal správný příkaz. Zkusíš „podívej se na dveře", nic. Pak „prozkoumej dveře", nic. Nakonec „dveře", a tím pádem ses posunul. Toto není puzzle, toto je hádání. Nejde o logiku, jde o to uhodnout, jaké slovo vývojář zadal do seznamu akceptovaných příkazů. Po pár minutách to vzdáš.

V raných devadesátkách měly textové adventury smysl – byly levné, rychlé na vytvoření, hrály se bez grafiky. Ale už v době vydání Questu existovaly point-and-click adventury, které řešily právě tento problém. Zde je navíc parser tak limitovaný, že hraní terčuje hlavně na zkušeného veterána, kterému se chce zkoušet tisíc kombinací slov.

Co zbývá? Procházíš se po chvíli, načtení postupu z FAQ a překvapení už nemá cenu. Atmosféra dungeonu se nedá cítit, když se díváš na větu, kterou si musel pamatovat. Hra není špatná v tom smyslu, že by se rozbila – je špatná tím, že není důvod, aby ses jí věnoval.

Historicky zajímavá jako exemplář toho, co už v polovině devadesátek bylo zastaralé. Pokud tě zajímá, jak vypadala hraní her v éře, kdy 386 byl standard, tady to vidíš. Ale hraní? To si raději vezmi cokoli jiného.