Numlo

Numlo. Ani o sobě moc neříká. Jednoduché čtvercové políčko na obrazovce, pár čísel, a já měl hrát hru, jejíž pravidla mi nikdo pořádně nevysvětlil. Byla to doba, kdy počítač nepotřeboval průvodce a hra se učila pokusem a omylem.

Jde o logickou skládanku, která se točí kolem čísel a jejich kombinací. Políčka se dají posouvat, otáčet nebo nějak měnit — to už si přesně nevybavuji, ale podstata je jasná: dát věci do správného pořadí či kombinace. Typ hry, jakých v devadesátkách vyšly desítky. Bez dramatického příběhu, bez grafiky, která by vás strhla.

Ovládání bylo minimalistické — myš nebo klávesnice, nic mimo to. Hra běžela v textovém režimu nebo v prostém grafickém režimu, co se vešel na startovací disketu. Hraní bylo spíš uspávající než vzrušující. Chvíli jste zkoušeli, pochopili logiku, vyřešili pár úrovní, pak vás to přestalo bavit, protože variace těchto her jsou přece jenom omezené.

Numlo je zajímavý především tím, že existuje. Není horší ani lepší než stovky podobných skládanek, které se valily z freewarových archivů a domácích balíčků s demoverzemi. Nepřinesl nic revolučního, ale obsadil svůj koutek v paměti tehdejších počítačů, kde se to vším možným hemžilo.

Dnes by to byla běžná mobilní hra za deset korun. Pořád to v sobě má něco meditativního, když se k tomu vrátíte. Nejde o zábavu — jde o to, co se stane dál, když už víte, co děláte. Taky je to slušná hra na nudný večer, když nechcete nic složitého. A všechno, co potřebujete, se vejde do paměti, kterou měly počítače v devadesátkách.