The Adventures of Alice Who Went Through the Looking-Glass and Came Back Though Not Much Changed

Než se zabereš do hledání tajných průchodů a mluvícího zrcadla, musíš vědět jednu věc: tahle hra tě nepustí dál, než sám nezjistíš, co od tebe chce. The Adventures of Alice Who Went Through the Looking-Glass and Came Back Though Not Much Changed je pointou adventura z půlky devadesátek, která si hraje na logické hlavolamy a postupné odemykání nových míst. Autor nechápal svou hru jako průvodce pro přesný postup, ale jako puzzle, které si musíš rozklíčovat sám.

Pohybuješ se po obrazovkách v tradiční point-and-click logice, mluvíš s postavami a sbíráš předměty. Hra se zabývá Lewis Carrollovou postavou Alice a jejím pobytem za zrcadlem — prostředí je pojaté jako posloupnost výstředních místností a podivných setkání. Cílem je projít světem, rozluštit, co s čím lze udělat, a posunout se do dalších úrovní. Bez průvodce to není vůbec jednoduché.

Hraní spočívá v klikání na objekty, kombinování věcí z inventáře a dlouhém pokusování. Grafika je minimalista — prostředí se rýsují v omezené paletě barev, postavy vypadají skromě. Zvuk a hudba jsou záležitostí spíš náhodnou. Ale právě v téhle chudině tkví specifická atmosféra: tuhle hru si vylupuješ sám, bez megafonu, bez instrukcí, bez světla. Když to klikneš správně, máš pocit, že jsi něco řešil, ne že sis přečetl návod.

Dnes si ji budou pamatovat lidi, kteří si rádi dělají starosti bez internetu a fór. Měla svůj charm v éře, kdy si na BBS mezi sebou hráči posílali tipy a když jsi něco nevěděl, volal si kámošovi. Grafické pointové adventury z té doby měly různou kvalitu — tahle není ani nejpřístupnější, ani nejpropracovanější.

Pokud tě láká starostlivá logika bez ústrojí a ochotný mozek k pátrání, zkus si ji spustit v DOSBoxu. Není to něco, co bys měl chytat mezi skeči videa — je to na soused a čaj. Ale pozor: bez sabotáže návodu nebo diskusního fóra budou některé hádanky bolít. To je vlastně na jednu stranu přitažlivé — řešení musíš najít sám.