Sfinx

Máme tu puzzle, které se tvářilo jako práce na domácím počítači. Sfinx z devadesátek je typický představitel českého či východoevropského pointclicku, kdy si jeden amatér nebo malá skupina řekli: „Uděláme si vlastní adventuru." Výsledek? Hra, která vás dnes překvapí především tím, jak málo potřebujete k tomu, abyste se ztratili v tom, kde co vzít a kam to dát.

Jedná se o klasickou point-and-click adventuru ze střední Evropy, která vás vrhá do světa plného předmětů, dialogů a logických zámků. Kombinujete věci, mluvíte s postavami, hledáte cestu z jedné lokace na druhou. Hra vám nepodá ruku — kdyby vám řekla, co dělat, nebyla by to správná adventura devadesátek. Cíl je jednoduchý: vyřešit mystérium, uniknout, přežít — konkrétní trama už si dnes nepamatuje ani ten, kdo ji tvořil.

Co na Sfinksu bolí? Grafika je takové to útulné retro z dvoustupňového hardwaru, kdy umělec kreslil v 320×240 a věřil, že to stačí. Animace postav se pohybuje jako figurky na ty-paudle. Zvuky z reproduktoru vás upozorní, že hra běží, víc už vám nepoví. Ovládání je pomalé — klika sem, čekáš, klika tam, čekáš na animaci. Nejhorší jsou chvíle, kdy si nevím rady a hra se vám tváří jako Sphinx se zavázanýma očima: je to puzzle, je to logika, nebo je to jen zkušenost z jiných her?

Sfinx byl jedním z tisíců pokusů, kdy si lidé mysleli, že point-and-click adventura je jednoduše jen skládat věci dohromady. Nezapoměl na ni čas — spíš ji čas ignoroval. Není to špatně vymyšlená hra, je to jen nudná a zapomenutá. Hrála si v čase, kdy Monkey Island už existoval a Shadow of the Comet taky. Vedle nich zní Sfinx jako hlasitostí zapnutý hologram.

Dnes na ni sáhnete, pokud chcete pocítit atmosféru homemade adventure her z období, kdy každý věřil, že stihne udělat vlastní klasiku. Čeká vás tu víc frustrace než radosti, víc čekání než hraní, víc neznalosti než vítězství. Ale právě tím má svůj kus kouzel — je to čistý, nefiltrovaný pokus někoho, kdo chtěl vytvořit příběh. Nic více, nic méně.