Wizaro [v0.1]

Když se objeví hra bez jména výrobce a verze 0.1, víš, že tě čeká něco zvláštního. Wizaro není produkt velké firmy — je to experiment, sketch, věc z doby, kdy indie nebyla módní slovo, ale prostě realita. A právě v té surovenosti spočívá jeho kouzlo.

Jde o textovou adventuru v čistém slova smyslu. Nejsi tady na to, aby sis užil grafiku nebo přepychovaný zvuk — sedeš v příkazovém řádku a píšeš příkazy. Jsi kouzelník (evidentně), někde se vyskytuje nějaký svět a tvým úkolem je v něm přežít nebo dosáhnout něčeho smysluplného. Nebo prostě zjistit, co se vůbec děje. Příkazový řádek ti posílá odpovědi — některé jsou smysluplné, některé jsou hádanky, některé tě ignorují. To je podstata.

Hraní je čtení a psaní. Nedostaneš úkol na zlatém tácy s lesklými ikony. Musíš prozkoumat, zkoušet, pamatovat si věci, které ti hra náhodou řekla dvě obrazovky zpátky. Chytas se maličkostí — když se ti hra ozvala věcí jako "vidíš starou knihu" a později můžeš tu knihu vzít, víš, že jsi na správné cestě. Je v tom logika, ale není to přehnaně ujednocené. Prostě se orientuješ tápáním a intuicí.

Wizaro z roku 2003 je fragmentem éry, kdy indie hráči tvořili pro sebe a své kamarády, ne pro algoritmus a počet stažení. Verze 0.1 to vypovídá samo — nikdy nebylo "hotovo", bylo to, co bylo, a šlo se dál. Není to nedodělaně, je to upřímně. Grafiku nahrazuje tvá fantazie, zvuk tvůj vnitřní hlas čtoucí příkazy. Ten, kdo si to užije, si užije právě toho — konfrontace se světem bez elegantního rozhraní, jen čistého "ty versus stroj a jeho pravidla".

Dnes sedne těm, kdo vyrůstali s MUDy, s Zork, s příkazovou řádkou jako s normálním prostředím. Těm, které nudí, že každá hra dnes cílí na "player satisfaction" a "accessibility". Wizaro ti nic nedaruje, necítíš se bez brnění. A to je přesně důvod, proč si ho zahrát — je to jako koukal do staršího, surového světa her, kde se hráč opravdu učil myslet.