Strider

Hiryu mizí v temném tunelu pod mostem. Pak tě skočí do obličeje robotická bestie se čtyřmi končetinami a plutvami, která střílí z každé povinnosti jako z kulometu. Strider z roku 1989 je zkrátka taková hra — divoká, bez soucitu, bez pauzy na vysvětlení.

Jdeš zleva doprava. Někdy nahoru, někdy dolů, skáčeš po věcech, které tě chtějí zabít, a mácháš futuristickou šavlí — clonerem — která řeší všechno. Hiryu je v černém stejnokroji, pohybuje se jako by měl v těle motory a hormon. Není tu žádný hub na hraní či zvětšování života po etapách, jen přímá linka od začátku k nějakému cíli někde uprostřed budov a továren.

Mechanika je jednoduchá až až. Skoč, mrskni clonerem, v nouzi skoč zase. Nepřítel tě málem zabije hned. Hra se chová jako by nelhala — když padneš do propasti, je to vina tvá. Když tě zasype střelba, měl sis dát bacha. Hitboxy jsou přísné, načasování musí být přesné. To dělá hraní tenzivním a zmatením — ne vždycky v dobrém slova smyslu. Někdy je to jenom frustrující.

Strider se stal kultem právě pro tohle. Commodore 64 a arcade verze už byly legendou v osmdesátkách, ale PC port se do devadesátek pral s tím, aby vůbec fungoval. Hra přišla, viděl jsem ji u kamaráda na monitoru, a bylo zásadně: tahle věc není pro všechny. Náročnost jde proti snaze ji hrát casual. Zdělá tvé reflexy, ne tvou inteligenční.

Dnes sedne hlavně těm, co to chtějí tvrdé. Kdo si pamatuje arkádní haly a neměl rád, když to bylo snadné. Proč si ji zahrát v prohlížeči? Protože tady nemusíš koukat, zda máš kraje a zdraví na reálné mince. Můžeš si dopustit chybu bez účtování. A Strider bez překážek jako tenhle nabízí aspoň tancování s vědčím nepřítelem bez finanční stránky.