Robot Rascals

Dvacetkrát jsem si myslel, že Robot Rascals se bude hrát samo. Sedneš si, klikneš, a počítač ti hraje divadlo. Pak si přečteš manuál a pochopíš, že je to tvoje chyba.

Jde o strategii ze střední osmdesátky, kdy se strategie v počítačích teprve učily chodit. Buduješ si svou armádu robotů, která má sesbírat diamanty a porazit soupeřovy jednotky. Hrací pole připomíná šachovnici, která by byla trochu zmátorita — cíl je jasný, cesta k němu méně. Hra tě spouští na čtvercové mapě s omezenými zdroji a přibližně nulové tolerancí pro chyby.

Ovládání je zdlouhavé způsobem, který by dneska vypadal archaicky, ale v roce 1987 to byla normalita. Vybereš si jednotku, řekneš jí, kam má jít, a pak čekáš, až to udělá. Není zde dynamika, nýbrž právě tato nehybná, výpočetní kvalita — každý tah je kalkulace, nikoliv reflexní zásah. Bez pokusů-omylů se neobejdeš, protože logika umisťování jednotek a jejich schopností není zcela intuitivní. Překvapuje tě, co který robot zvládne a co ne.

Paměť si ji pamatujeme proto, že byla jednou z mála skutečně strategických her pro PC, která se netvářila jako simulátor nebo wargame v civilní bundě. Výzva je tvrdá a bez milosrdenství. Zestárla jako všechno, co bylo pomyslné — grafika je v pořádku, ale interface má genu lidí, kteří poprvé zkoušeli, jak by to mohlo vypadat, když si hráč musí koukat na tři okna najednou.

Dnes si ji zahraješ v prohlížeči, pokud tě zajímá, jak vypadala strategie, když se ještě nehrálo v reálném čase a když byl čas v herním světě tak ztužený jako betonová deska. Není to hra, která tě okamžitě zabaví — je to hra, která od tebe chce únmoslu a myšlení. Pokud máš na to koukat na obrazovku a přemýšlet, místo aby obrazovka běžela, budeš ji brát jinak než všichni ostatní.