Jabbertalky

Možná jsi ve svém MS-DOSu někdy potkal tuhle věc a ani sis nevšiml, že existuje. Jabbertalky z roku 1982 je jeden z těch experimentů, kdy se ještě nevědělo, jak vlastně nechat počítač hrát. Tahle hra — pokud se to tak dá vůbec nazvat — tě postaví do role někoho, kdo si může dělat, co chce, jen ne hrát běžnou hru.

Jde v podstatě o textovou adventuru bez příběhu, bez cíle, bez jasné mechaniky. Pohybuješ se v prostředí — někde mezi labyrintickými prostory a abstraktními pojmy — a sbíráš předměty, kterými pak komukoli vyhrožuješ nebo si s nimi hraješ. Nabízí ti svobodu, kterou ostatní hry roku 1982 neměly. Není to Zork, není to Adventure; spíš je to zábavná nuda s příjemným smyslem pro absurditu.

Mechaniky jsou rozmazané. Nápověda existuje, ale neřekne ti skoro nic. Pohyb po obrazovce funguje, ale nemáš jasno, co je vlastně tvůj cíl. Znalost angličtiny bude prospěšná — nejde o složité výrazy, spíš o to, že orientace v tomhle světě je od začátku nejasná. Hraní tak graduje od údivu k postupné rezignaci na pochopení, co to vlastně mělo být. A to je přitom docela zábavné — už jen jako etnografický vzorek z doby, kdy se experimentovalo bez ohledu na to, jestli to bude mít smysl.

Jabbertalky dnes představuje období, kdy počítačové hry ještě nebyly průmyslem. Jsou to kusy kódu, se kterými si programátoři hráli se smyslem pro vtip a nesmysl. Kvalita grafiky nebo dlouhověkost hratelnosti se tady neposuzují — zajímavé je spíš to, že něco takového v té době vzniklo a přežilo.

Dnes si ji zahraješ spíš tak, že se podíváš, jak se hrála, a po pár minutách jdeš dál. Není to hra, kterou bys hrál čtyři hodiny v kuse. Ale je to dobrá příležitost si připomenout, že počítačová zábava se zrodila v nejhloupější a nejkreativnější formě zároveň. Když máš pár minut a chceš vědět, jak to bylo na začátku, jasně. Jinak o nic nepřijdeš.