3D Pitfall

Explorátor Pitfall Harry se v roce 1994 vydal do džungle, která již nebyla plochá záležitostí — teď měl tři rozměry. 3D Pitfall byl jedním z těch her, které slibovaly revoluci, přestože vám počítač lomcoval jako trhaný film.

Jde o adventuru v první osobě, kde se procházíte podivným, přiměřeně nízkopolygonovým dědictvím starého Pitfalle. Cílem je přežít džungli plnou pastí, propastí a zvířat — klasicky. Celá věc má tuhle gotickou atmosféru časného 3D, kdy tři rozměry samy o sobě byly součástí kouzla, i když kouzlo spočívalo hlavně v tom, že to vůbec běhalo.

Mechanika je prostá: chodíte, skáčete, sbíráte předměty, vyhýbáte se nebezpečím. Nevysoko nastavená grafika znamená, že viditelnost je omezená — překvapení vám střihne do obličeje tím spíš, čím méně jej vidíte. Ovládání je pomalé, těžkopádné, jako by Harry chodil v gumě. Hlava se otáčí se zpožděním, pohyb vpřed není právě plynulý. Na druhou stranu to celé má zvláštní čar — když věříte, že je to záměr, vytvářejí se z toho hrůzné, paranoidní chvíle.

Co na ní zestárlo nejhůř? Grafika vypadá jak plastový model s několika texturami. Pohyb je frustující. Navigace v těchto primitivních grafických malosvinstvích vypadá jako hledání cesty v tmavomodrém mlhavém spleti. Nicméně právě tohle časné 3D má své půvaby — v digitální džungli se opravdu cítíte ztracení, i když je zároveň jednoduché se zabít o hloupou překážku.

Dnes si ji zahrajete v prohlížeči spíš z kuriozity než ze vzrušení. Je to okénko do doby, kdy se programátoři kousnuli do čeho, co jim strojy sotva dovolily. Pitfall v 3D není dobrá hra v klasickém slova smyslu. Je to spíš historická částka v muzeu těch experimentů, které vám připomnou, jak se od té doby změnilo úplně všechno.