Wanderer

Koukat na Wanderer je koukat do té doby, kdy počítačové strategie neměly ani pořádný název pro to, co dělají. Střídají se v tom tu akce, tu taktika, a všechno to drží pohromadě čistě tím, že chcete věci zničit a přežít.

Jde o střílečku z ptačí perspektivy na DOS-ce — ovládáš si postavičku, která se pohybuje po herní ploše a snaží se přemoci nepřátele. Nejde o ani ne do minuty trvající misijky, co by šly rychlostí. Tady musíš kalkulovat, kam se pohneš, jak se postavíš, kde máš úkryt. Střelba není levná na munici, mapy nejsou velké, ale každý krok počítá. Je to hra pro ty, co chtějí myslet, ne jen klikat.

Charakteristika té doby: věci nefungují hladce. Grafika je hrubá, ovládání trošku přetrvávavé, a když se kolem tebe rozběhne víc nepřátel najednou, hra se začne kousat se sám se sebou. Ale to není chyba — to je prostě barva té éry. V devadesátkách by jsi si na tuhle hru nepostěžoval, spíš by sis ji oblíbil právě pro ten pocit, že hrát znamená nějak vyhrát a ne jen sledovat, jak si hra hraje sama se sebou.

Wanderer se nikdy neproslavil jako desítka her roku nebo kultovní klasik. Tuskl pod tíhou pozdějších akcí, které byly lepší ve všem. Přesto z toho čiší něco specifického — atmosféra experimentování, kdy si tvůrci mohli dovolit něco, co nebude fit do žádné jasné kategorie. Dnes je to především relikvie, nikoli hrou, kterou by sis mohl chuťou zahrál od začátku do konce.

Pokud se do ní chceš podívat, najdeš ji snadno v prohlížeči — trvá to minuty, obsah zabere tak málo, že to bylo kdysi běžné jako dnes je download jedné fotky. Je to zajímavý pohled do chvíle, kdy se strategie a akce ještě teprve učily existovat vedle sebe. Neočekávej zázrak, ale ocení to každý, komu chybí ta špinavá, rozbitá elegance osmdesátek.