The Game of Harmony

Když si otevřeš The Game of Harmony, čeká tě hlavolam, který vypadá jako experimentální syntetizér z devadesátek — barvitý, geometrický a poměrně enigmatický. Hra se nedá zařadit do žádné standardní kategorie, protože ve skutečnosti není hrou v klasickém smyslu. Je to spíš interaktivní puzzle zaměřené na vizuální a zvukové vnímání.

Jde o to skládat harmonie z barevných tvarů a zvuků. Dostaneš puzzle složené z prvků, které musíš vrstvit tak, aby vznikla nějaká vizuální a zároveň zvuková skladba. Harmonické prvky se srovnávají — barvy se párují, tvary se doplňují. Je to minimalistické, tichomilé a v některých chvílích až meditativní. Průvodce v podobě instrukcí ti vysvětlí, co se od tebe chce, ale často to vypadá jako rébus.

Ovládání je jednoduché — myš a klik. Tahneš prvky, pokládáš je, testují se kombinace. Problém je, že zpětná vazba není vždy jasná. Někdy nevíš, jestli ses dostal blíž k řešení, nebo se motáš kolem dokola. Hra ti nedává dost signálů, co funguje a co ne. To může být zamýšlené — hra tě nechce vést za ruku — ale občas to víc frustruje než posiluje.

The Game of Harmony je zajímavá kuriozita z počátku devadesátek, kdy se tvůrci ještě nebáli experimentovat s tím, co hra vlastně je. V dnešní době, kdy je vše optimalizované a obaliček, má určitý šarm. Grafika je primitivní — pixelové tvary, jednoduché barevné schémy — ale právě tímhle minimalizmem si zachovává specifickou atmosféru.

Dnes ti sedne, pokud ráda řešíš věci bez návodu a nestresuje tě nejasnost cíle. Není to zábava v tradiční smysl — nemáš level na konci, žádného bosshouse, žádný skóre. Je to spíš meditace na hranici umění a hříště. A pokud se v devadesátkách koukal na experimentální počítačové kunst, bude ti to mluvit do duše i teď.