Station

Představ si, že sedíš na palubě vesmírné stanice a ona se chová jako zlomyslný soused — všechno ti postupně selhává. Station je logická simulace z roku 1992, kde tvým úkolem je udržet běh kosmické stanice v provozu. Není to hra na střílení ani skákání. Jde o to myslet předem a chápat, jak věci fungují.

Ovládáš systémy stanice: elektřinu, teplotu, tlak vzduchu, kyslík. Všechno je provázené. Jestli vypneš sekci, ušetříš energii, ale pokud tam zůstanou lidi, zadusíš je. Přerušíš-li proud, vypnou se větrací jednotky a houstne vzduch. Pojistky se kouří, aureoly na obrazovce se zmítají jako v záchvatu. Není to hra, která ti tlačí ruku. Nechá tě chybovat a pak se smíchá tvými zbytečnými pokusámi.

Grafika je spartánská — listy dat, číselníky, schémata stanice v mono barvách. Zvuk existuje spíš jako teoretická možnost. Ale právě tahle minimalistická podoba dělá hru hypnotizující. Nejde o efekty, jde o to, co je na displeji. Každý údaj je důležitý. Když se díváš na okamžitý obsah tlaku, víš, že za dvacet sekund to bude problém.

Station není populární a není ani velká. Zapadla mezi paměť těch, co ji hráli, a absolutní neznámou pro ostatní. To je škoda, protože nabízí typ zábavy, který si dnes lidé znovu užívají v hrách jako HumanResourcesMachine nebo Return of the Obra Dinn — radost z řešení logiky bez zbytečných efektů. V devadesátkách byla takovýchto her víc, tahle jen prošla mezi prsty.

Dnes si ji zahrát znamená vstoupit do světa, kde počítač není pomocník, ale problém. Pokud ti imponuje myšlení v předstihu a systematický přístup, přijde ti známá a tlumená humorná. Jestli očekáváš grafické orgie, máš neměnný názor špatný.