PacMat

Blikavý labyrint, šedesát osm levelu a pocit, že jsi právě otevřel schránku s diskety co získal někdo od někoho, kdo to sám neví. PacMat je přesně to, co slovo říká — Pac-Man s matematikou. Místo jednoduché sbírání tečí řešíš příklady. Rok 1990, DOS, žádné velké ambice.

Ovládáš postavičku v bludišti. Procházíš chodbami, ale všechno je zastavené, dokud nevyřešíš příklad na obrazovce — sčítání, odčítání, někdy násobení. Odpovídáš číslicí a pokud se trefíš, můžeš se hýbat dál. Blbě to spočítáš, čekáš si. Duchové, které tě pronásledují, nejsou tak nebezpeční jako vlastní impaciencia.

Механika je jednoduchá jako chleb — to je její síla i slabina. V prvních dvaceti levelu funguje, protože matematika drží tvorbu v tahu. Pak si ty stejné příklady opakuješ v poněkud jiném bludišti a pocit výzvy se rozpouští. Grafika je věrná éře — černé pozadí, barevné postavy, a to je všechno. Zvuk? Žádný.

Co dneska hodnotu určuje: je to edukativní hra, která si z toho neděla vědu. Když ses v devadesátkách nudil v hodinách, tyhle věci jsi někdy viděl v počítačové místnosti. Nebyla skvělá, ale byla tu. Není to Putt-Putt nebo Math Blaster, co měly alespoň příběh. PacMat je čisté cvičení — řeš příklady, pohybuj se, snaž se najít nějakou zábavu v tom, že se trefuješ.

Hraje se dnes spíš z zvědavosti. Chceš vidět, jak vypadal edukační software, když se ještě pořádně neučil lidskosti. V prohlížeči to trvá dvacet minut, pak víš, co to je — a to je dost.