Novatron

Shoot, shoot, shoot — a když přestaneš, zemřeš. Novatron je takový minimalistický předchůdce Galagi, kde nejde o nic jiného než o to myslet jednu větu dopředu a stáhnout spoušť dřív, než to udělá ten druhý.

Jde o jednoduchou arkádní střílečku z počátku osmdesátek, kdy si vývojáři ještě mysleli, že hra nemusí mít příběh, postavu ani cíl vyšší než "přežiju úroveň?". Hraji ve veřejné škole — vlnami přicházejí nepřátelé, já jsem malý čtvereček dole a jednotuji nahoru. Čím dál, tím více jich letí, čím více jich vesmyslím, tím si můžu myslet, že si počínám dobře. To je všechno.

Ovládání je základní — pohyb a palba. Nemůžu se skrýt, nemůžu čekat, nemůžu se otáčet. Zmáčknu klávesy, střílím a doufám. Obrazovka se záhy změní v drobný chaos, kde se krýji nejspíš stejně špatně jako v devadesátkách při hraní s kamarádem na jednom PC — byla to jeho hra, já jsem znal málo. Každá nová vlna je o střihání vzdálenosti a reakčního času. Není elegantní, ale je to čisté, bez zbytečností.

Novatron se nestaví do dějin jako hra, která by něco vynalezla. Není to Space Invaders, není to ani jeho zdařilý klíč. Ale v téhle zhuštěné formě — bez grafiky, bez příběhu, jen obrysy na černém pozadí — je vidět, co autora táhlo: učinit z přežívání hru samu o sobě. Zvuky jsou štiplavé, pixely matné, tempo neúprosné. Padesát let zpátky tohle asi stačilo.

Dnes si ji zahraješ jako kuriozitu, když chceš ucítit, jak se hrály hry, když byly nejspíš vynalézány během přestávky mezi přednáškou a přednáškou. Je to nehynoucí droga pro ty, kdo si pamatují 386 a měli jsem nějakou jednoduchou hru v kazetu. Když u ní najdu svůj ráz z devadesátek, kdy se hraní neměřilo v grafice ani v příběhu, ale v tom, jestli jsem zvládl jednu vlnu bez sesunutí, sedne mi Novatron ideálně.