Fisher-Price - I Can Remember

Pamatuju si, jak jsem se na tom kousku plastiku učil rozpoznávat tvary a barvičky. Fisher-Price I Can Remember je edukační hra pro malé děti z roku 1989, kterou vydala slavná značka známá spíš z fyzických hraček. Na PC se tady objevila jako logiká bez pretenzí — cílem bylo najít si dvojice, vyřešit puzzle a natrénovat si paměť.

Herní mechanika je jednoduchá jako cíl: na obrazovce se objeví sada kartiček nebo předmětů, které musíš buď sladit do dvojic, nebo si zapamatovat jejich pořadí. Když jsi malej kluk s myší, tak tě občas chytá za prsty — tím spíš co jsou tady všechny prvky obrovské a volné, aby ti do nich nebyly těžké prsty. Hru ovládáš jen myší, bez komplikovaných kombinací kláves. Když si vzpomeneš správně, ozvou se zvuky, které připomínaly spíš zvonění z nějaké staré budovy než digitální hudbu.

Dnešní oči vidí v Fisher-Price I Can Remember spíš nostalgii než oslnění. Grafika je minimalistická — tlusté čáry, primární barvy, jednoduchý design bez ambicí konkurovat čemukoli. Ale právě v tom je její síla: není tady nic, co by odsekávalo pozornost. Pouze karty, barvy a úkol. Pro dítě ze začátku devadesátek to byla rozumná zábava na počítači, když měl rušit dospělého nebo mu kapesníky pustily nový program ze časopisu.

Tato hra patří k těm, kterých si podvědomě ujde. Nepřinášela žádný průlom, neměla příběh ani drama. Byla to prostě pomůcka — edukativní software, který dělal přesně to, co sliboval. Zestárla samozřejmě bídně z pohledu grafiky a zvuku, ale principem zůstává stejná jako padesát let staré memory s kartami.

Dnes se na ni kouká spíš s úsměvem než s vážností. Když si ji zahradeš v prohlížeči, chvilku pocítíš, jak je všechno jednoduché a přímočaré. Žádné tutoriály, žádné UI — jen hra a tvůj mozek. Není to oslnivé, ale v tom je právě její kouzlo. Někdy je méně více.