Electric Jigsaw

Skládanka na počítači. Zní to jako vtip z počátku devadesátek, ale Electric Jigsaw to myslel vážně. Není to ani hra v tradičním smyslu, ani software na průmyslové využití — je to prostě program, který ti dá obrázek rozstříhaný na kousky a čeká, až ho složíš zpátky.

Mechanika je přímočará. Na obrazovce se objeví rozházené dílky a tvůj cíl je jeden: naklikat je na správné místo. Můžeš je otáčet, posunovat, a když jich trochu překryješ, přichytnou se k sobě jako magnetem. Na papíru to zní jednoduše. V praxi je to samá trpělivost — klikej, táhni, čekej. Některé skládačky tě zadrží pár minut, jiné tě s nudným cvakáním držáků a šustěním souborů pustí až za čtvrt hodiny.

Grafika je to, co očekáváš od DOS-u roku 1990. Obrázky nejsou nic zvláštního — fotky, ilustrace, nic, co by ti přišlo zajímavé. Zvuk? Spíš žádný. Chybí ti vlastně jakákoliv motivace přesunout se od fyzické skládanky k počítači. Alespoň když se nudíš v čekárně a máš notebook s DOS-emulánem, může to být hodinová zábava.

Electric Jigsaw je čistá produktivita bez ega. Neví, co je to story, challenge, leaderboard, nic. Prostě ti dá kousky a ty je složí. Už v devadesátkách to bylo svým způsobem staromódní — byl to software pro lidi, kteří nehledali zábavu, ale činnost. Něco na zabití času v radinologické čekárně nebo na dlouhé cestě bez internetu.

Dnes si ji zahrát? Proč ne, když chceš pocítit, jak se nudili programátoři. Není to špatně — jen zbytečně přesně to, co říká. Skládačka. Elektrickejší než papírová, ale o nic méně nudná. Některé hry tě překvapí svým věkem, tato ti jen potvrdí, že věk je na všechno nejlepší koření.