Crazy Eights

Když člověk vytáhne z police hru z roku 1984 s názvem Crazy Eights, čeká spíš karetní adaptaci. Jenže tohle není o kartách. Je to dokonale tvrdohlavá snaž o převedení jednoduché úrovňové logické úlohy na počítač, který vůbec neví, co si se svými čtyřmi kilobajty paměti počít.

Hraje se jako rozepnutý Sokoban pro chudé. Na obrazovce plné překážek se musíš dostat od startu k cíli, tahů máš omezený počet a pravidla jsou jasná: pohybuj své osmičky (nebo jaký je to vlastně herní prvek — na to se člověk kouká chvíli), aby jsi je seřadil správně. Každý posuv počítá, plýtvat se nemůže. Je to o myšlení, ne o reflexu.

Grafika je minimalistická, jak se pro DOS prvníka patří — zelené čáry na černém pozadí, číselné značky, nic víc. Zvuk? Ten tam pochopitelně není, nebo spíš chvílemi slyšíš pípání, které vyzývá k soustředění. Ovládání je jednoduché: kurzory či klávesy, klikneš, postava se posune. Nuda v nejčistší podobě, ale právě v tom tkví kouzlo. Hra ti nedovoluje odtáhnout se k zábavě — musíš řešit hádanky.

Dnes už na to koukat zvědavě nikdo nebude. Devadesátky přinesly grafiku, kterou by si člověk chtěl alespoň koukat, a střilečky s akcí. Crazy Eights zůstala v čase, kdy byly počítače tak ředkostné, že Hra jako taková nestačila — všechna přitažlivost musela být v hlavě. Dnes máme mobilní hádanky, které rozmazlilo a zpříjemnilo.

Jestli tě zajímá, jak vypadalo logické myšlení zacílené skrze monochromní displej, a máš snad dvacet minut času na experimentování se starým DOS emulátorem, můžeš si ji zahrát. Poznáš, jak nevinně se hry začínaly. Ale být realistický: budeš se koukat na instrukce déle, než ji vlastně hraješ.