Bluntman and Chronic

Když si člověk vezme do ruky joystick a na obrazovce se mu objeví dva pobudové v tričkách s marihuanou, ví, do čeho jde. Bluntman and Chronic je totiž kladivo na RPG i na zdravý rozum zároveň — počin z roku 2003, který si z kultury vzal Jaye a Silent Boba z filmů Kevina Smithe a postavil z nich průhlednou parodii na hrdinskou fantasy.

Jde vlastně o top-down RPG s tahovými boji na čtvercové mapě, kde se pohybuješ po políčkách a potkáváš netvory, kterými jsou primárně další pobudové. Příběh je — a tady nepřeháním — naprosto prázdný, hra se ani nesnaží něco předstírat. Jsi v Americe, bojuješ s blbečky, sbíráš zbraně a předměty. Hluboké to není.

Hraje se to v klidu, bez emocí, bez spěchu. Souboje jsou pomalé, tahové, kde si rozmyslíš tah a pak se něco stane. Na obrazovce vidíš postavu, kterou ovládáš, a nemotorně se pohybuješ po políčkách. Grafika je taková — prostá, pixelová, bez jakékoli snahy působit realisticky. Zvuk existuje, ale spíš jako tichá kulisa. Hra tě ani neláká, ani tě neodrazuje; prostě tam visí a čeká, jestli ji otevřeš.

Pro svou dobu to byla kuriozita bez velkého dosahu. Nebyla nejhorší, nebyla nejlepší — byla prostě úsměvná a brzy zapomenutá. Jak by taky ne, když šlo o nápad postavený spíš na marihuanové image než na něčem, co by opravdu bavilo hrát.

Dnes si ji pustíš v prohlížeči spíš kvůli odkazu na dobu. Je to kuriozita z časů, kdy se za cool považovalo, když jsi fňukal a mluvil sprostě. Není to nic extra, ale právě v té průměrnosti a upřímné lehkovážnosti spočívá její jediná cena.