Temple of Kroz

Když se v novém dungeonu otevře dveře a ty vůbec nevíš, co tě uvnitř čeká, je to pořád lepší než čekat na hraní příští hry. Temple of Kroz z roku 1990 je případ klasického dungeon crawleru, kde si vezmeš hůl, meč a sadu kouzel a jdeš dolů do chrámu plného nestvůr, past a pokladů. Nic víc, nic míň.

Hra se odehrává v ortogonální síti místností — hledáš věci, zabíjíš tvory, sbíráš zlaté mince a pokud se chceš dostat dál, musíš najít přechod na další patro. Pohyb jde osmičlenou soupravou kláves, čemuž si pak přivykneš tak, že už to nevidíš. Boj je jednoduché: zaměříš se směrem k nepříteli a útočíš. Kouzel máš víc, jen se musíš naučit jejich čísla a vyvolávat je z paměti.

Grafika je převážně ASCII, občas barevná, občas ne. Zvuky? Pípání. Všechno je neuvěřitelně spartánské, které když to vidíš, myslíš si, že se ti snad ještě nehraje hra, ale tvůj počítač se ti snaží přehrát nějakou starou démokraciu. Tempo je pomalé — doslova pomalé, bez možnosti zrychlit, takže čekání na pohyb monstra je součást zážitku jako procházka po bolestivé příliš dlouhé cestě.

Ono je to ale právě v té obtížnosti, která ji drží při životě. Temple of Kroz není hra, kterou si jednoduše zahraješ a vyhradeš. Je to hra, kterou si vezmeš na poznámky, do kterých si píšeš, kde jsou kouzel a kde jsou slepé uličky. Procedurálně se generuje každý dungeon znovu, takže když padneš, není to jen hra — je to tvoje selhání.

Dnes ji můžeš hrát v prohlížeči bez pocitu, že by ti zabírala kapacitu. Není to krásná hra, ale je to hra čistá, bez zbytečností a bez toho, aby ti líbila. Hraje se do tebe, ne k tobě. A když se ti potom podaří přežít pět pater bez umření, zmizí to neobvyklé pocit, že jsi právě něco zvládl bez toho, aby ti to někdo vysloveně pochválil.