Nuke

Zbraň nukleárního arzenálu v jedné malé MS-DOS utilitě? Ne, spíš tři minuty chaosu, které vypadají jako explozivní spořič obrazovky z devadesátek — něco, co si hraje na většího bratra s velkými ambicemi a mnohem menším rozpočtem.

Nuke je ve skutečnosti jednoduchá akční hra, kterou hrála snad každá druhá počítačová učebna a každá druhá herna s pronajatými hodinami. Střílíš barevné čtverce nebo kulečníkové koule a snažíš se je dirigovat do sítě či cíle, zatímco se všechno vrací zpátky s ještě větší zlostí. Částečně puzzle, částečně reflexní cvičení, částečně frustrace. Pravidla nejsou úplně jasná a tím je to tak podivné.

Ovládání je surové, ale v té době to byla norma. Klávesy a jednoduché fyzikální chování — někdy funguje, často ne, vždycky připomíná, že máš tři střely na pokus a selhání přijde vždycky o chvíli dřív, než čekáš. Grafika je pixelová, ale ostré linie a kontrasty dávají hře zvláštní elektronické kouzlo. Hudba — nebo spíš zvuky — tě trápí přesně tak dlouho, než si je přestaneš všímat.

Vzpomínka na Nuke zůstala právě proto, že byla všudypřítomná, a přitom ji vlastně nikdo hrát nechtěl. Byla to hra na zabití času, něco, co bylo na disku, a tak se to spustilo. Dnes je to zajímavý artefakt doby, kdy byl počítačový software často pěkně zvláštní a nikoho to nezajímalo.

Pokud si ji chceš zkusit, stojí to za to především proto, abys pochopil, jak se hrálo ve školních počítačových učebnách. Žádná fotorealistická grafika, žádný hollywoodský scénář — jen holé mechaniky a spousta frustrace. Právě to je její kouzlo a taky důvod, proč ji dnes hraje jen historik her a příslušník sekty nostalgie.