Cyber Riders

Předvolání hry se spouští a vy jste už v kokpitu něčeho, co by mohlo být motorkou, spacingem i obojím zároveň. Cyber Riders jsou takové to kouzelství devadesátek — futuristické závodění bez větších ambicí na příběh, jen čiré projíždění virtuálního prostoru plného neonových čar a digitálních překážek.

Jde o arkádní závod z první osoby, klasika žánru na DOS-u. Sedíte v něčem jako ve futuristické motorce a letíte dopředu skrz abstraktní tratě, které jsou spíš sekvencí čísel než realistických scenérií. Cíl je prostý: projet trať, vyhýbat se překážkám, zvítězit. Doba jemu odpovídá — není tu příliš detailů, ale atmosféra je jasná: je rok 1992 a budoucnost vypadá jako pomalejší, lesknější verze Tron.

Ovládání je přímočaré, jak se slušelo. Šipky, případně nějaké klávesy — držíte směr a snažíte se zůstat na trati. Hra není nijak revolučně obtížná, ale monotónní rozhodně je. Po pár kolech znáte každou zatáčku, každou překážku. To není chyba, to je podstata: opakování, čas a pokus-omyl. Hraní se nezměnilo za léta, což znamená, že se zkrátka ničemu zásadnímu nenaučíte.

Cyber Riders jsou typickým kandidátem na "zajímavou kuriozitu" z doby, kdy se experimentovalo s každým kouskem hardwaru. Nejde o hru, kterou byste si pamatovali jako součást dětství, spíš jako něco, co jste viděli v časopisu či na pirátech u kamaráda. Její vizuální styl v sobě nese neskutečný charm Early DOS éry — jednoduché polygony, laciné animace, ale přesně tohle je to, kvůli čemu si je dnes люди zahrávají.

Dnes se to hraje v emulátoru nebo prohlížeči pro ten pocit času, který je pryč. Není to střelnice zajímavosti, spíš nostalgie v kostce. Pokud vám sedne nuda rychlostních arkád a máte chuť věnovat půl hodiny něčemu bezcílnému a futuristicky vytuhlému, Cyber Riders jsou právě na místě. Ostatním stačí vědět, že to existuje.