Quato

Někdy se v devadesátkách objevila hra, kterou vlastně nikdo neví, kdo ji vůbec dělal. Quato se vine po obrazovce jako podezřelý kváskový tvor, kterého nikdo z velkých vydavatelství nechtěl na svědomí. A přitom by se měl zahrát.

Jde o puzzle, kde se hýbkou čtyřmi barevnými čtvercovými bloky po mřížce a snažíš se je pálit, jakmile se sejdou v řadu. Princip znáš — je to cousine tetrise a minesweepu, kombinace, kterou jsi v polovině devadesátek viděl stokrát, a přesto Quato nabízí něco, co z ostatních klonů odlišuje: čím déle ses kouká na jednu úroveň, tím víc tě to začne pálit. Tempo se zvyšuje nenápadně, až najednou stojíš s rukama na klávesnici jako blázen a vůbec nechápeš, jak ses do toho dostal.

Ovládání je jednoduché — šipky a mezerník, nic zvláštního. Grafika je skromná, barvy jak se z paměti rypisoval návrhář přímo do MS-DOS, zvuky jsou vzácné a když se objeví, vypadají jako signál, že sis poranil prsty na klávesnici. Přesto se v tom cítíš dobře. Není tam zbytečné animace, které by tě rozptylovaly. Je tam jen hra a tlak, aby sis počínal lépe než minule.

Quato patří mezi ty hry, které si pamatuješ ne proto, že by byla grafickou nebo zvukovou bomou, ale protože sis ji hrál pětkrát po sobě, protože si myslel, že teď už to zvládneš. A pak teď opravdu zvládneš. A pak se pustíš nanovo, protože jedna úroveň navíc. Ty věci tě nezabijí, ale zabijí ti večer.

Dnes má smysl se na ni kouknout, chceš-li vidět, jak prostá a účinná mohl být puzzle v prakticky jakékoli kvalitě grafiky. Quato není hezká, není slinkavá, nerada se chválí, ale když si ji otevřeš v prohlížeči, zvítězíš nebo prohraeš opravdu právě vy dva — bez výmluv.