Mak-tetris

Tetris v těchto horách nikdo nečekal. Mak-tetris je klon někdy v devadesátkách, kdy už klasiku znal snad každý, a přitom ji znovu vymýšlelo půl Evropy. Tenhle DOS-ský pokus na jednom disku zkrátka existoval — a existuje dodnes jako důkaz, že ne všechny nápady byly geniální.

Znáte to. Barevné kostky padají shora, skládáte je do řad, řady zmizí, skóre se zvyšuje. Mak-tetris nebere podstatě nic víc a nic míň. Hraje se v okně, která je malá, kostky jsou prosté čtverečky a zvuk? Pípání, kterému se nejlépe vyhnete zapnutím mutace. Mechatika je správně — blok padá, otáčíte ho, posouváte na strany, čeká se na zrychlení. Žádné překvapení, žádná překročení.

Grafika je z času, kdy počítač měl barvu, ale designér by si ji umíval na vlastní nepochopení estetiky. Kostky jsou vidět, hra běží bez pádu — to je vše, co se očekávalo. Ovládání je na čípku, jak vždy: šipky a prostor. Když si ale vezmete Tetris na jakékoli herní platformě z téhož času, nebo dokonce původní Gameboy verzi přístupnou v emulátoru, cítíte tam duši. Tady cítíte jen povinnost.

Dnes se na Mak-tetris kouká jako na archivárii — zajímavý důkaz, že počítač DOS era byla postavena i na tisících malých kopítkách od lidí, co si mysleli, že Tetris je lehká odpověď na byznys. Hra se pojí spíš s nudou a časem, než s hrací vůlí. Nejde o to, že by nefungovala. Funguje. Ale má v sobě tolik kreativity co kámen.

Pokud vás táhne archivní sběratelství nebo chcete vidět, jak to vypadalo, když si každý troubil vlastní Tetris, je tady. Postavit se k ní s romantismem — že jo, to byla doba, kdy všechno bylo jednodušší — je samo o sobě vtip. Spíš si zahrajte něco z doby, co mělo v sobě alespoň snahu být lepší než původní předloha.