LadyBug

Pavouk v tom tichém DOS-koutu čeká. LadyBug je jednoduchá plošinovka, kterou dnes možná никdo nezná, a přesně to je škoda. Tahle hra z roku 2008 nemá ambice změnit svět — chce jen, aby si ji zahrál, a dělá to docela chytře.

Ovládáš slečnu berušku, která se prostě potřebuje dostat z jedné strany obrazovky na druhou. Chytí ji паvouk, padni do mechu, skoč na trampologin — klasika devadesátkových miniher. Úrovně jsou malé, přehledné, bez zbytečného blábolu. Cíl je jasný: sbírač všeho zlatého, co se na obrazovce pohybuje, a pak už jen ven. Nic to není, ale právě v tom je grádus.

Ovládání je přímočaré. Šipky doleva-doprava, skok nahoru. Hitboxy fungují tak, jak si je pamatuješ z Her s podobným stylem — přesné, bez chytrování. Grafika je ASCII-artovitá s barvičkami, zvuk spíš vzpomínka než hudba. Hraje se to v prohlížeči, takže není tu fáze čekání. Během chvilky víš, jestli ti to sedne. Obvykle sedne. Nepředstírá nic, co není, a to je čest.

Co na ní stárne? Procedurální náhodnost úrovní, kterou programátor asi měl za světlou myšlenku. Někdy je to prostě nešikovné — místa, kde se sebou prostě zbytečně netočíš. Grafika přitom z doby pocházení ani není zajímavá dost na to, aby si ji člověk zapamatoval. Je to jednak skvělá věc (nemusíš si pamatovat spoustu), jednak trochu tristní.

Dnes si LadyBug zahraji, když potřebuji pět minut zabít a nechci nic složitého. Není to hra, kterou bys chválil kamarádům, ale není to ani hra, kterou bys vůbec neměl vyzkoušet. Stojí to půl hodinky času.