Kuno Kannix (MS-DOS)

Když jsem poprvé spustil Kuno Kannixe, čekám, že vidím název na obrazovce a nic víc. Žádný úvod, žádný titul, jen hra — a to je přesně to, co tu máme. Jednoduché, direktní, bez zbytečností.

Jde o plošinovku z éry, kdy se DOS ještě chvíl a hry se pily spíš pro místní trh nebo hobbyisty. Hrášek v kostýmu skáče po barvitých levely, sbírá věci a vyhýbá se nepřátelům. Zní to jako tisíc dalších věcí z devadesátek, protože to tak je — ale právě v tom je kouzlo. Hra se nezná, což znamená, že je svým způsobem svobodná od velkých očekávání.

Ovládání je archaické — klávesa nahoru, dolů, skok a všechno se chová tak, jak čekáš od hry, která se psala předtím, než se svět shodl na tom, jak má plošinovka správně fungovat. Skoky mají váhu, padaš poměrně pomalu, nepřítel tě zabije jedním dotykem. Nejde o nic komplikovaného; je to prostě sbírání a skákání, s tím, že se nedá vždycky hladce dopředu. Местami tě tahle jednoduchost zbrzdí, místy ti ji vrátí v podobě úsměvu — jednak proto, že si všimneš, jak věci zkoušeli řešit jinak, jednak proto, že tahle hra si nehvítá.

Kuno Kannix není ikonou jako Mario či Sonic. Není ani neznámou skvělostí, kterou by stálo za to záchranit. Ale přesně proto, že je propadlá, má svou cenu — vykresluje obraz doby, kdy bylo dost her na to, aby si zkoušely své cesty, a zároveň málo, aby se všechny chytily. Zbarvení, hudba, design levelů — to všechno má v sobě tíhu experimentu, který se nepovedl. A to není ani špatně.

Pokud hledáš ztracené poklady dosovské doby nebo tě prostě zajímá, co se hrávalo v místnostech, kam se svět nikdy nepokoukl, tady je tvoje hra. V prohlížeči se spustí bez rvavých her, a zatímco si ji nebudeš pamatovat, budou v ní vteřiny, kdy ti bude jasné, proč se podobné věci dělaly. Není to klasika, ale není to ani zapomnění bez příčiny.