Hero

Chvíli to trvalo, než jsem si vzpomněl, co se v Herovi vlastně děje. A pak mě to najednou vytáhlo — ne příběhem, ale tím pocitem, kdy se v adventuře cítíš opravdu ztracený, protože hra s tebou nekomunikuje skrze popisky a návody, ale jen skrze obrazovku a tvou domácnost.

Hero je klasická pointáková adventura ze závěru devadesátek, kdy se tvůj vědecky postavený hrdina ocitá v tajemném prostředí a musí vyřešit sled logických úkolů. Není to hra, která by tě vedla za ruku. Nemáš obraz inventáře nalepený v rohu. Nemáš papír s tipy a triky. Máš oči, mysl a neukončenou výpravu, která ti počáteční nejistotu postupně překonává zvědavostí.

Mechanicky se pohybuješ po statických scenériích, sbíráš objekty, kombinuješ je a používáš na správném místě. Standardní inventář, standardní procházení prostředím. Nicméně design úkolů si zachoval kus geniality — nejsou to hloupé záhady typu najdi klíč za vanem. Vyžadují trochu přemýšlení, spojení logiky s pozorovacím smyslem. Znalost fyziky nebo chemie tu není zapotřebí, ale chytrá hlava ano.

Grafika je v typickém DOS módu — nízké rozlišení, kreslené pozadí, animace jen pro ty nejdůležitější okamžiky. Žádný zvuk mimo drobné zvuky akcí. Všechna atmosféra tedy pramení z příběhu, z layoutu scén a z tvého vlastního napětí. Zajímavé je, že právě tato skromnost zabraňuje hře zestárnout jako některým graficky ambicióznějším titulům — je to jako pohled do knihy, která se nemění.

Dnes už není Hero obzvlášť proslulá hra. Ztratila se v mrtvém písku MS-DOS era, kdy si majitelé počítačů mysleli, že Point and Click adventury jsou věc minulosti. Ale právě ta zapomenutost z ní dělá něco vzácného — objev bez hype. Zahraješ si ji bez očekávání a zjistíš, že funguje. Nejde o vrchol žánru, ale o čistou, přímočarou zábavu z řešení.

Pokud tě láká adventura bez průvodce, bez linearity, bez grafického cukru, a máš chuť na něco staroušího než Maniac Mansion, Hero stojí za zkusmo. Hlavně v prohlížeči, kde ji můžeš kdykoliv kdyžkoliv opustit — a přesto se budeš chtít vrátit.