Dinos

Když to zkusíš hrát dnes, chvíli ti trvá, než si uvědomíš, že jde vlastně o hru o dinosaurech. Dinos z roku 1989 je puzzle sidescroller, kde si prorážením stěn a seskoky razíš cestu skrz jeskyně obsazené primitivními protivníky. Není to klasická arkáda, spíš experiment, jak skloubit logiku s akční zábavou na výkonu staršího PC.

Grafika je prostá, ale má styl — dinosauři vypadají jako geometrické skvrny s ocasy vlečenými za sebou, prostředí je sice fádní, ale drží se své brutální jednoduchosti. Barvy jsou základní, plochy poctivě vyplněné. Zvuk slyšíš spíš jako bzučení v pozadí, není to nic, co by tě odvedlo od hry, spíš něco, co jí místy brání být úplně tichá.

Hraje se to jednoduše — pohyb, skok, průraz zdi. Háček je v tom, že nemáš nekonečné životy a musíš si promyslet, kudy jít. Přesnost při skákání občas frustruje, protože detekce srážky s plošinou není tak přesná jako u pozdějších her. Probíjení zdí zase není zadarmo, takže občas skončíš tam, kde jsi nechtěl. Je to hraní s delší odezvou, na kterou si pár minut zvykáš, pak už to jde.

Dinos nezanechal v paměti hráčů jméno jako Lemmings nebo Commander Keen. Je to spíš kuriozita — o tvůrcích se toho mnoho neví a hra zůstala ojedinělým pokusem. Ale právě proto si ji zapamatuješ: jako důkaz, že v osmdesátkách a na začátku devadesátek se každý pokoušel udělat vlastní logickou plošinovku a většina z nich byla zajímavá právě svou podivností.

Dnes to není hra, kterou si zahraješ déle než dvacet minut. Ale když ji spustíš v emulátoru, shledáš ji přístupnější než spoustu tehdejší konkurence. Nemá lesk ani velké ambice — je to prostě zástupce doby, kdy se vědělo méně, ale chtělo se víc experimentovat.