Aggravation

Když si vezmeš hru zvanou Aggravation a podíváš se na ní, zjistíš, že jde o digitální verzi starého doskovního klasiku. Osmatřicet let starého klasiku. Tvůj počítač ji spustí na MS-DOSu bez reptání, obraz na obrazovce však vypadá, jako by si je kreslil někdo v autobuse tužkou na okraj novin.

Jde o jednoduchou soutěž čtyř hráčů — člověka, případně jeho kumpánů — o to, kdo první dostane své čtyři figurky z domečku přes hřiště do cíle. Kostka určuje tahy, stejně jako v papírové verzi. Obsazení políčka soupeřova figurkou ji posílá zpátky na start — tohle je jádro všeho, co tu tvoří napětí. Hra může trvat deset minut nebo třicet. Záleží na štěstí a na tom, kdo si pamatuje, kde má kterou figurku a jaké jsou zbývající tahy druhého hráče.

Ovládání je jednoduché, protože jednoduché být musí. Vybrání figurky, potvrzení tahu, čekání na ostatní. Počítač hraje bez emocí a bez gesta, jako by to byla povinnost. Grafika se držela minimalismu. Barvy jsou tam, kde mají být — červená, modrá, žlutá, zelená — ale sám design připomíná spíš nástroj než zábavu. Zvuky téměř nejsou slyšet, anebo bys si přál, aby tam nebyly.

V devadesátkách měla tahle hra smysl jako portrét něčeho známého v nové formě. Teď je to spíš kuriozita. Tahová hra bez nátlaku, bez animace, která by tě uchvátila. Zůstává tu ale jádro — něco, co funguje na stolech už tisíc let. Když jsi s kamarády a máš chuť na něco bez záludnosti, je to dostačující. Není to skvělý kusový kód a evidentně se na to nikdo moc nevypjal. Provedení je spíš seriózní, chladné, jako návod k montáži nábytku.

Kdo by si ji měl stáhnout? Spíš jen ten, komu chybí nostalgie na tahové hry bez grafického šoumu. Nebo jestli chceš hrát desku bez fyzických figurek. V prohlížeči ji spustíš v emulátoru DOS — jen si připrav čaj a počítej s tím, že herní tempu neubrání ani hvězdy.