Snowstrike

Když se v roce 1990 nudíš a máš počítač s DOSem, není zas tak těžké hrát si na vojáka, který stojí na lavici a hází sněhové koule na nepřátele. Snowstrike přesně tím je — jednoduché, přímočaré a bez zbytečných okolků.

Jde o arkádovku z osmdesátých či raných devadesátých let, kde stavíš obranu svého území proti vlnám útočníků. Tvůj hrdina stojí na místě a házením sněhu či ledu brání linii. Zatímco nepřátelé postupují a pokoušejí se proniknout dál, ty po nich házíš, co máš po ruce. Postava se pohybuje vodorovně po obrazovce, situace se postupně zhoršuje, vlny se zrychlují a přitvrzují. Klasika, která má desítky variant.

Ovládání je intuitivní — zaměřuj, střílej, ustupuj. Bez komplikovaných komb či menu. Grafika je v typickém dosovském stylu, pixelová a jednoduchá, bez snahy o realismus. Zvuky jsou skromné, ale mají šťávu — to cvaknutí projektilu, zvuk zásahu. Tempo se s každou vlnou zrychluje, až z toho máš křeč v prstech. Není v tom elegance ani vytříbenost — je to prostě syrové, bez řečí.

Snowstrike čerpá z doby, kdy nebylo třeba nesmyslného příběhu ani čtyřhodinové kampaně. Hraješ pět minut, jsi mrtvý, znovu od začátku. To byl obsah. Hra staví na jednoduchosti časů, kdy se po obrazovce mohlo pohybovat pět nepřátel a pár projektilů, aniž by klesla plynulost. Dnes ji najdeš v archivech, ale v žádném ohledu nejde o ztracenou klasiku, kterou by bylo třeba objevovat.

Snowstrike si dnes pustíš ve chvíli, kdy chceš krátkou zábavu, u které se nemusíš zamýšlet. Není to hra, kterou si zahraju znovu — zkusil jsem ji, a to stačí. Ale v prohlížeči se spustí bez problému a na pár minut tě vrátí do devadesátek.