Packman

Když v osmdesátých na PC přibyla grafika, každý chce dělat Pac-Mana. Tohle je jeden z těch pokusů — ne portu, spíš inspirace, která se pokouší okopírovat myšlenku, kterou už znáš z arcade. Výsledek? Solidní trefovací pokus bez velkých ambicí.

Jednoduché jako dřevo: běháš po bludišti, sbíráš puntíky, vyhýbáš se duchům. Čtyři barevní duši tě honit, ty se snažíš prožít co nejdéle a nasbírat co nejvíc bodů. Když sníš energizér, role se obrátí a ty je lovíš. Žádné příběhy, žádný hlubší cíl — čistá logika hry.

Ovládání na klávesnici funguje, jen se v těch těsných tunelech přeorientujete. Grafika je pixelová čárka na čáře, zvuky jsou basové pípání, které zní jako když něco selhalo při nahrávání. Pohyb postav je strojený, ale předvídatelný — a právě to je důležitý. Duši si pamatují cestu, takže není to jen náhodný chaos. Potřebuješ naučit se jejich logiku a včas zatáčet, aby tě nestihly.

Tenhle Pac-Man je další v řadě domácích verzí — byla jich tušeňka a každá se snažila být něco mezi originálem a vlastní fantasií. Na rozdíl od arkádových prvotinek chybí tu drobné vychytávky, co z té jednoduché myšlenky dělaly opravdu zábavu. Zestárlo to, jak zestárnou všechny přímé kopie.

Zásahuje tě nostalgie, máš PC bez internetu a chceš vědět, co si lidé v osmdesátkách mohli kouknout? Tak to jo. Jinak existují lepší verze a horší verze Pac-Mana, ale tenhle je jen ten průměrný — dobrý na dvacet minut, pak si řekneš, že existují zajímavější věci.