Kitty of Death

Máš před sebou ikonku kočky, která se chystá zabít všechno, co se jí postaví do cesty. Kitty of Death z roku 1995 je obscurní kousek z doby, kdy indie hry znamenaly spíš chybu v BBS bulletinu než vítězné tvůrčí vize. O výrobcích se ví málo, o žánru také ne, ale právě ta neurčitost činí tuhle věc zvlášť zajímavou.

Jde v podstatě o arcade střílečku, kterou ovládáš prostřednictvím kulatého tvora s průměrem asi dvou pixelů. Cíl je jednoduchý: přežít. Vlny nepřátel padají shora, po stranách, valí se zeď za zdí. Tvůj střelec se pohybuje pomalu, jako by ho něco táhlo ke dnu obrazovky, a ty se snaživě pifrešneš skrz chaos barevných pixelů, které jsou údajně nepřátelé. Barvy praskat, mechanika je v tuto chvíli již historickou kuriozitou, ale to je právě to, co dělá hraní zajímavým z pohledu archeologie počítačových her.

Ovládání je věc na několik pokusů. Pohyb, střelba, obrana — všechno se děje najednou, a hra tě neučí vůbec nic. Padneš rychle a znovu padneš. Bez návodu, bez tutoriálu, jen skór. Jakmile pochopíš, co se děje, zjistíš, že hraní je repetitivní. Smyčka je krátká, procedurální generace úrovní neexistuje, zkrátka jen znovu a znovu totéž. Pro hráče z devadesátek to bylo normální, dnes to působí jako cvičení v sebezapření.

Kitty of Death je právě tím, co tvrdí být — malou, groteskní, skoro anonymní hrou, která se ztratila v milionu jiných pokusů o slávu. Není krásná, není hladká, není vítězná. Ale má tu zvláštní hodnotu dokumentu. Vidíš v ní samotu autora, jeho snahu, jeho vzdání se elegance ve prospěch jednoduché, tvrdé zábavy.

Dnes si ji zahraješ v emulátoru spíš ze zvědavosti než z nadšení. Není tu nic, co bys nemohl vidět jinde a lépe. Ale je zde cosi, co zmizelo: bezstarostnost tvorby bez obsese na dokonalostí. A to má svou hodnotu.