Keke II

Zatvrdlý grafik v DOSu, co se nechtěl vzdát svého snu: a máme tady Keke II, střílečku, kterou si dnes skoro nikdo nepamatuje. Vychází z konce devadesátek, kdy už bylo jasné, že DOS umírá, a přesto si tu někdo chtěl zahrát s pixely a rotujícími sprites jako kdyby byl pořád rok 1987.

Jdeš do světa plného barevných pixelů a střílíš. To je vlastně vše, co o ní víme s jistotou — je to arcade střílečka s jednoduchým principem. Nejsi zde v žádné hluboké příběhové zápletce, je to o reflexu, o přežití, o dosažení co nejdál, dál, ještě dál. Klasika na svou dobu, pouze ve chvíli, kdy už bylo na klasiku pozdě.

A je to vlastně tím problém. Keke II hraje tak, jak se hrálo v polovině osmdesátek — chod nahoru, dolů, vlevo, vpravo, kulatý kurs a střelba. Ovládání je jednoduché, až nudné. Chybí tu něco, co by ji odlišilo od desítky jiných stříleček téže doby, které už byly zapomenuté dřív, než se tato vůbec dostala na disk.

Grafika se snaží, jsou tu pixely naskládané s péčí, barvy jasné, no a ta hudba — zvuky z PC spikeru nebo Sound Blasteru, které už nemají tu vůni autenticity, spíše nudu. Není to zlo, ale je to cítit jako poslední zvuk staré éry, kterou nikdo nechtěl poslouchat.

Dnes si ji zahraješ spíš ze zvědavosti než ze zálby. Máš ráz starých věcí a chceš vědět, co všechno vzniklo v těch posledních dnech DOSu, když už každý věděl, že tahle doba skončí? Pak si ji spusť v emulátoru, hrnej ji dvacet minut a pochopíš, proč na ni všichni zapomněli. Není to špatná hra, je to jednoduše zapomenutá.