Easy Street

Pojmenování by mohlo být lhostejnější. Easy Street — cesta mezi bezvadou a řeknutím si o pomoc. Tady se ale hraje o pád do bídy, o tom, jak se z normálního života stane valčení od dveří k dveřím. V roce 1990 vydaná hra na MS-DOS je simulace bezdomovectví, která tě vrhá do ulice s centry a tvojím jediným majetkem.

Chodíš po městě, hledáš přístřeší na noc, něco k jídlu, peníze na zítra. Nejde o akci ani zvratné strategie — jde o to prokličkovat se mezi sociálními službami, mentalitou lidí, kteří ti nejdřív tě neuvidí a pak tě těží. Pohybuješ se po mapě, vstupuješ do různých míst, komunikuješ s postavami. Každý den je cyklus: vstaneš, zjistíš, co potřebuješ, a snažíš se to sehnat dřív, než se setmí.

Hra není pohodlná. Graika je primitivní, textová část obšírná, čtení menu a dialohů zabere víc času než vlastní klikání. Ovládání funguje, ale nenajdeš tu radost z mechanik či tahu strategických tahů — jde spíš o procházení simulací těch nejhorších scénářů, které ti společnost nabízí. A to není vada designu, je to záměr. Hra nechce být legrace, chce, aby ses cítil bezradně.

Easy Street přišla v čase, kdy se počítačové hry dělily na dobrodružství a zábavu. Tady se objevil kousek reality, i když zpracovaný na osm bytů a s empatií spíš než s antropologickou přesností. Neznamená to, že je hra dobrá v tradiční slově — je to spíš nástroj na přemýšlení, který se nezamiluje, ale zasekne se ti v hlavě.

Dnes? Když si ji spustíš v prohlížeči skrze Dosbox, cítíš zvláštní mezeru mezi tím, jakou hru čekáš, a tím, co dostaneš. Nejde o zpětnou nostalgii — hra z roku 1990 vypadá jako hra z roku 1990. Ale když se ponořiš do jejích ponurých scénářů, zjistíš, že některé věci nezestárly vůbec. Zůstaly jen méně viditelné.