Drakkar

Představ si, že můžeš vytáhnout ze stěny meč a vrhnou se na tebe skakaní trpaslíci. To je Drakkar — jednoduché, přímočaré, a přesto nekompromisní.

Jde o arkádní adventuru z roku 1989, kdy programátoři ještě nezačínali blafovat. Klíčíš se skrze fantasy svět plný monster a past s jediným cílem: přežít a sbírat. Ovládáš postavu, která se pohybuje horizontálně přes obrazovku s minimálním UI a maximální vůlí zabíjet. Nejde tady o příběh — to, co vidíš, je všechno, co dostaneš. Temná, pixelová grafika a zvuky z počítačového reproduktoru tvoří atmosféru čiré střízlivosti, bez pudlu a bez výmluv.

Hraní je brutální jednoduchost. Meč máš vždy, musíš si poradit se vším, co se pohybuje. Chůzi a útok řídíš klávesnicí, úhyb nebo skok jsou tvou jedinou defenzívou. Věci padají ze zemřelých nepřátel — léčiva, zbraně, různé kraje. Někdy ti pomůžou, někdy se jedou do tebe sesypat v nejhorší chvíli. Neexistují tu podrobné návody, jen ten nejzákladnější instinkt: jdi dopředu a neber si starosti. Hra ti dá pět minut a pak zvládneš hraní bez přemýšlení, zatímco mozek si zvykne na rytmus a reflexy se naladí na běžné vzorce nepřátel.

Drakkar je děda dnešních roguelike a procedurálních her. Neměl by být zapomenut jen proto, že vypadá zapomenutě. V devadesátkách to byla přesně taková hra, jakou jsi si pustil mezi školou a fotbalkem — bez cintosu, bez dlouhých cutscén, jen akce. Zestárla rychle, ale ne špatně; je to spíš doba, která se okolo ní změnila.

Dnes sedne těm, kdo ocení čistotu mechaniky a staré věci bez náplastí. Emulátory a prohlížečové porty ji snesou snadno. Nejde tu o grafiku nebo děj, ale o to, jak cítíš hru, když se snažíš vejít do jejích omezení a pochopit, proč byla hra a ne jen simulátor. Není to pohodlí, je to poctěnost.