Air Puck

Vzduchový puk se pohybuje po obrazovce, jako by měl vlastní vůli — chcete ho ovládat, ale on se chová trochu jinak, než čekáte. Air Puck z roku 1992 není žádná sofistikovaná simulace, spíš hračka z doby, kdy programátoři v garáži zkoušeli, co se dá udělat s dosovým strojem a trochou fyziky.

Jde o jednoduchou hru typu air hockey nebo putt-putt golf, kde střílíte puk po příliš hladké ploše. Cílem je trefit cíl, projít brankami nebo se vyhnout překážkám — přesná pravidla se z dochované dokumentace příliš nezjistí. Hraje se to z ptačí perspektivy, puk se odráží od stěn s tou přibližnou fyzikou, kterou tehdejší hardware umožňoval: je to někde mezi simulací a abstraktní reprezentací.

Ovládání je základní — natočíte směr, určíte sílu úderu, vypustíte. Nejde o preciznost Worms nebo realitu SimCity; jde o to hrát si a vidět, co se stane. Hra je mimořádně chudá na režimy a motivaci — bez skóre, bez úrovní, bez čehokoli, co by vás táhlo dál. Hraje se tak deset minut, pak vám dojde, proč jste ji vůbec spustili. Je to spíš technologické cvičení než zábavná hra.

Air Puck patří do kategorie softwaru, který existoval proto, aby existoval. V devadesátkách se takových nadělalo: desítky edukativních klikacích her, demoscének a experimentů, které zabraly pár kilobajtů a lidé je hledali v časopisech v rubrikách freewaru. Dnes si je zahrají asi jen sběratelé kuriozit, lidé, kteří si chtějí ověřit, že počítačová historie nebyla vždy triumfální.

Pokud vás láká nahlédnout do doby, kdy byla každá pixelová fyzika zázrak, Air Puck na to stačí. Není to špatně udělaná hra — je to prostě nedokončená myšlenka, kterou někdo nechal na disketě a zapomněl na ni. Zahraje se v emulátoru během deseti minut. Víc slibovat nelze.