Rally Sport

Na tom DOS promptu se s námi domlouví inženýr nějaké modelovny – chce vám polopaticky vysvětlit fyziku odrážení pneumatik a chování hmoty. Rally Sport z roku 1996 není hra, která by se tím moc zdržovala. Hrajete rallye, vozíte se po obloucích, jedete co nejrychleji. Tečka.

Jde o simulátor v nejprimitivnějším slova smyslu. Máte auto, máte trať, máte čas a bod zlomu, kdy přestanete věřit svým pokusům. Fyzika je tu fakt na věci – auto se chová jako cihla s houkačkou, kterou někdo hodil do zdi. Ujede vám pryč, když moc zatočíte. Klouzne vám na vlhké cestě. Brzdí se s vědomím své vlastní váhy. Nejde to ignorovat a nemůžete to vymluvit na hru – auto prostě nerespektuje vaši představu o tom, jak by mělo konat.

Ovládání je věc sama o sobě. Nedostanete tady žádné asistence. Můžete si nastavit sílu motorů, rozhledy, úhly, je tam něco jako tuning, ale v podstatě si jste sami na cestě. Grafika je špinavě zeleno-šedá – krajina vypadá jako skvrna na monitoru z roku 1996. Rádi bychom vám řekli, že jde o účel, že ta surová estetika má kouzlo. Měli bychom vám lhát. To, co vidíte, je zkrátka velmi málo informací v co nejmenším balíčku dat.

Rally Sport měla své odvětví fanoušků, protože byla upřímná a nelpěla na tom, že by měla být snadná nebo hezká. V devadesátkách to stačilo. Hry nebyly hračkami pro všechny – pokud nezvládnete fyziku, auto vám podlezete pod zadek a skončíte v příkopu. Bez nějakého mentálního reset buttonu.

Dnes ji zkusit znamená pochopit, kde se vzala frustrační pověst simulátorů. Není tady nic, co by vám pomohlo – ani grafika, ani zvuky, ani příběh. Jen auto, cesta a vaše schopnost tu kombinaci zvládnout. Pro milovníka čisté mechaniky a fyziky to může být fascinující. Pro všechny ostatní je to zápisník trpitelství. Ale přesně to je taky její podstata.